Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1533 - 1539) uvádí příběh Elišky Přemyslovny, která se ukryla v Nymburce pronásledovaná Jindřichem Korutanským. Tento příběh vzhledem k tomu, že není potvrzen jiným historickým pramenem, je třeba řadit mezi pověsti. Hájkova kronika není spolehlivým pramenem.
Pověst zařadila spisovatelka Helena Lisická do své sbírky vyprávění z českých měst Zrcadlo ztracených časů (1985):
«Bylo to za českého krále Václava I. nebo jeho syna Přemysla Otakara II.; oba povolávali do Čech cizí řemeslníky, kupce a horníky. Tehdy prý sem přijeli také Nizozemci, vystěhovalci až z Holandska, a požádali krále, aby jim dovolil společně se usadit na soutoku řeky Mrliny a Labe tam, kde bývalo prastaré tržiště u takzvaného Sviního brodu. Chtěli si tu založit město. Rovinatá labská krajina jim nejvíce připomínala jejich domovinu, kterou navždy opustili. Český král jim dal ke stavbě povolení, přitom nové město Nymburk v prvních letech milostivě osvobodil od všech daní i platů a zaopatřil nymburské měšťany četnými městskými výsadami.
Nizozemci začali nové město stavět z pálených cihel, a ne ze dřeva a kamene, jak bývalo tehdy v Čechách zvykem. Využívali přitom královy přízně a vystavěli si zde nejen pěkné domy s širokými podloubími, ale také kostel a radnici. Král se zájmem sledoval jejich úsilí a ve městě se mu tak zalíbilo, že poručil nymburským měšťanům, aby Nymburk opevnili dvěma pásy hradeb a uzavřeli jej třemi branami. Byla to nákladná stavba a dlouho trvalo, než byl Nymburk obehnán vnější bílou hradbou z přitesaných kamenů opuky a vnitřní červenou hradbou z neomítnutých cihel. Nymburčané k tomu ještě zbudovali dva hluboké vodní příkopy naplněné labskou vodou a padesát čtverhranných věží, které byly od sebe vzdáleny na dostřel z kuše. Tak se Nymburk stal nedobytným „červeným městem“ a mnoho lidu sem přišlo, aby ho uvidělo.
Nymburští měšťané dobře hospodařili a jejich kupci udržovali spojení se známými kupci v Německu i Holandsku. Na zdejším trhu bylo hodně všelijakého zboží a vyrovnal se pražskému. Češi zde rádi nakupovali cizí sukna, koření, holandské slanečky a jiné mořské ryby. Proto truhlice zdejších měšťanů oplývaly penězi.
Po vraždě posledního Přemyslovce, mladého krále Václava III., nastalo v Českém království nečekané bezvládí a boj o korunu. Kněžna Eliška Přemyslovna, sestra bývalého krále, se stala předmětem sporů, naděje i lásky, chvály a pomluv, strachu i nenávisti. Byla to pro ni zlá doba. Vévoda Jindřich Korutanský, který byl manželem její sestry Anny, se dostal na český trůn a Elišku chtěl provdat za rytíře z Bergova, když se mu předtím nepodařilo zbavi se jí jedem.
„Vidíš, jak na tebe myslím, sličná švagrová! Postaral jsem se ti o ženicha. Tuhle pan z Bergova, známý rytíř, bude ti jistě dobrým manželem,“ prohlásil jednou u oběda, když se panstvo usadilo kolem stolu.
Eliška prudce vstala, až převrátila židli, a celá zrudlá hněvem pravila: „děkuji pane švagře! Ale já si takového chudáka nevezmu. Já jsem královská dcera, která po svém bratru může vládnout Českému království. Jenom čekám, až se čeští páni dohodnou. A pamatuj si, že ti nemíním královskou korunu přenechat kvůli ženichovi, který si u tebe vysloužil rytířské ostruhy.“
Potom spěšně odešla do své komnaty, aniž se ohlédla.
V královské síni bylo zprvu ticho. Když se pobledlý Jindřich vzpamatoval, zhurta se osopil na svou manželku. „Vidíš, paní Anno, jakého hada si hřejeme na hrudi? Ta nevděčnice nám pořád dělá těžkosti. Ale já se o ni už postarám. Než půjde k vdavkám, dám ji vsadit do vězení, aby tam její horká hlava trochu ochladla.“
Anna se dala do pláče. Dvorní dámy se snažily svou paní utišit a domlouvaly jí, aby pamatovala na své zdraví, a tím ještě více Jindřicha Korutanského nahněvaly, že vášnivě před panstvem obhajoval své rozhodnutí.
Pan z Bergova se cítil pohaněn, ale sveřepě mlčel a žvýkal kus pečeně. Eliška nebyla natolik hezká, aby se všem mužům líbila. Byla příliš hrdá a panovačná, velice si zakládala na svém rodu a při každé příležitosti všem připomínala zásluhy přemyslovských králů o české království.
Oběd na královském hradě pokračoval, ale málokomu vybraná jídla chutnala. Český pán Jan z Vartenberka se na čas vzdálil a venku přikázal svým lidem, aby hned sedlali koně. Potom zaklepal na dvěře u kněžniny komnaty.
„Kdo je? Dnes už nechci nikoho vidět!“ vykřikla Eliška.
„To jsem já, Vartenberk! Otevři, kněžno! Nesu ti zprávu!“
Potom slyšel, jak sundává závoru, a prudce otevřela. Stála před ním s rozpuštěnými vlasy, uplakaná, ale hlavu držela pyšně vzhůru.
„Pojď dál, pane z Vartenberka! Jsem tu sama, služky jsem vyhnala do čeledníku!“
Pán vešel dovnitř, napřed se ještě rozhlédl chodbou, jestli ho někdo nespatřil.
„Nač taková opatrnost? Snad se nebojíš toho přivandrovalce z Korutan?“ řekla vyzývavě, ale zvědavost její roztrpčení přece jen držela na uzdě.
„Vzácná kněžno, rychle se přistroj do prostého šatu! Vévoda usiluje o tvou svobodu a chce tě vsadit do vězení. Musíš rychle odtud. Dal jsem už sedlat koně, pojedeš do Nymburka. Měšťané jsou věrní české koruně a mám mezi nimi mnoho dobrých přátel. Tam budeš v bezpečí.“
„To nemyslíš vážně,pane z Vartenberka! Snad nechceš, aby česká kněžna utíkala před cizincem z Pražského hradu?“ bránila se Eliška. Ale pán byl netrpělivý a nemínil ji dál přesvědčovat.
„Vyber si dvě spolehlivé služky a převleč se třeba za stařenu, ať tě nikdo z pánů ani sloužících nepozná. Počkám na nádvoří. Ale neváhej!Nevím, co se děje u hostiny,“ řekl varovně Vartenberk a spěšně odešel.
Kněžna Eliška pochopila, že jí hrozí veliké nebezpečí. A brzy nato v přestrojení s dvěma věrnými služebnicemi sešla na nádvoří, kde už Vartenberk netrpělivě čekal s několika pány na koních. Sotva dostali ženy do sedel, zamířili k hradní bráně. Nikdo jim zatím v cestě nebránil.
Pan z Vartenberka doprovodil kněžnu až pod Vyšehrad, kde se k jeho pánům připojil její příbuzný, nový probošt vyšehradský Jan Volek se svou družinou. Potom se pán rychle rozloučil a uháněl na svém koni zpátky na Pražský hrad. Kněžna Eliška s ozbrojeným průvodem jela koňmo k Nymburku, kam už předtím spěšný vartenberkův posel vyrazil se zprávou, co se v Praze událo.
Městská rada se hned sešla na nymburské radnici. Tam rokovala, co a jak udělat, jestli mají českou kněžnu proti vůli Korutance přijmout nebo ne.
„Nemusíme o tom dlouze hovořit, opatrní a moudří páni radní!“ pravil purkmistr. „Vždycky jsme byli věrnými měšťany českého krále a za to se nám dostalo všech privilegií. Jak mám zprávy, čeští páni se dříve nebo později spolu dohodnou a najdou si jiného krále, který bude hoden české koruny. A ten koho si zvolí, stane se pak manželem Elišky Přemyslovny. Když jí budeme nyní nápomocni, získáme si její přízeň a můžeme mít z toho jednou užitek!“
„Souhlasíme s tebou, purkmistře! Kdyby Korutanec k branám našeho města přitáhl s vojskem, ubráníme se mu.“
„Ubráníme se! Ubráníme se!“ volali ostatní páni horečně a začali se pak radit, kam panské koně ustájí.
Májový večer se snesl nad Nymburkem a brány červeného města na Labi se zavřely. Ale kolem brány vedoucí ku Praze se shromáždili páni z městské rady nymburské i jiní přední měšťané. Ve městě se už vědělo, že přijíždí vzácná návštěva.
 |
Štukový reliéf zobrazující příjezd Elišky Přemyslovny
do Nymburka. Č.p. 252,
roh Palackého tř. a Komenského ul. |
Průvod ozbrojených pánů s kněžnou dojel k městu až v pozdních nočních hodinách. Cestou se k nim připojili tři nymburští radní, kteří je měli provázet. Když pak dojeli k městské bráně, ta se před nimi hned otevřela a jezdci bez zastavení vjeli do města. Těžká vrata opatřená závorami a řetězy se hned zase zavřela a v okolních vsích, na zdejších tvrzích a hrádcích nikdo nevěděl, že budoucí česká královna se zde ukryla.
„Vítáme tě, urozená kněžno, v našem královském městě Nymburce! Založil ho blahé paměti tvůj praděd a tvůj otec ho také zahrnoval královskou přízní. Proto my dnes ti chceme vynahradit všecka příkoří, která tě v posledních letech pronásledují. Buď zdráva, naše paní Eliško!“
Purkmistrova řeč byla dlouhá. Královská panna se na něho mile usmívala, přestože byla velice unavena dlouhou jízdou na koni. Páni z jejího průvodu už také čekali, jak si v hospodě odpočinou.
„Děkuji vám za přivítání, milí páni měšťané! Věřím, že vaše slova jsou upřímná. Díky pánu z Vartenberka a těmto statečným pánům, co mne provázejí, uprchla jsem před Korutancem, který mne chtěl provdat za chudého německého rytíře. Ale to se nikdy nestane,“ prohlásila odhodlaně Přemyslovna.
„Neboj se, kněno! My tě rádi pohostíme v našem městě, alespoň tak splatíme tvému královskému rodu náš starý dluh. V Nymburku zůstaneš, jak dlouho budeš chtít. Vybrali jsme pro tebe jeden z předních měšťanských domů, ve kterém si můžeš hospodařit po libosti,“ odpověděl purkmistr a spolu s ostatními měšťany doprovodila celá městská rada Elišku do nejvýstavnějšího domu na rynku a tam Přemyslovnu ubytovali.
 |
| Dům u Černého orla |
S potěšením procházela kněžna Eliška nádherným domem, kde bylo plno truhlic, kožešin, koberců a vzácného nádobí. V ložnici už měla připravené lože, i služky tam na ni čekaly. Po dlouhé době usínala kněžna Eliška klidně a bez obav o svůj život. Zatím Korutanci v Praze hledali usilovně Přemyslovnu a vyvolávali šarvátky s českými pány, které podezřívali z jejího únosu.
Celý měsíc pobývala Eliška Přemyslovna v Nymburce a dařilo se jí tu znamenitě. Měšťané věděli, že je zručná v ženském vyšívání, a do jedné světnice přichystali tkaninu napjatou na dřevěném rámu. Na stůl pak vyložili hedvábí nejrůznějších barev, zlaté i stříbrné nitě, perly a drahé kameny, aby měla k vyšívání vše po ruce. Kněžná neodolala takové příležitosti a hned druhý den se pustila do díla. Potom přicházely i různé návštěvy. Měšťanské dívky a paní se tu scházely a vyšívaly s kněžnou nádherné svatební roucho. Nymburští hostitelé ji zahrnovali nejrůznějšími dary. Stejně si s sebou z Prahy nic nepřivezla, jenom prostý ten prostý šat, co měla toho dne na sobě. A oni ji zde oblékli do nových šatů a závojů, i plášť a kožich královské panně pořídili a nového koně s červenými čabrakami jí koupili.
„Jak vám to všechno splatím, páni měšťané?“ ptala se Eliška Přemyslovna, když ji přišli páni z městské rady zase navštívit. „Vždyť vám nemohu dát nic jiného než slib, že na tu vaši péči nikdy nezapomenu.“
„Vzácná kněžno, přijali jsme tě mezi sebe s láskou a úctou,“ řekl purkmistr. „Všichni doufáme, že se čeští páni brzy dohodnou a najdou nám dobrého krále a moudrého vladaře a tobě urozeného pana manžela. Naše město je bohaté. Ale k tomu, aby nadále vzkvétalo, potřebujeme mír v české zemi.“
Zatímco v Nymburce vyšívala Eliška Přemyslovna svatební roucho, česká strana pánů se postavila proti Jindřichu Korutanskému. Ten se zavřel na Pražském hradě a doufal, že se pomocí cizího vojska v Čechách udrží.
Když posel přijel do Nymburka, aby kněžně pověděl, co se událo, královská panna jej přijala o samotě a na všechno se důkladně vyptávala, na švagra, na sestru Annu i na Vartenberka, kterého si velice vážila. Potom poslala pro pány z městské rady, aby k ní hned přišli. Dostavili se okamžitě do jejího domu a netrpělivě čekali , co jim kněžna poví. V Nymburce se neutajilo, že dojel z Prahy rychlý posel.
„Páni měšťané, za týden bude v Praze zemský sněm, který svolali čeští páni. Pojedu na něj! Chtěla bych vám ale nejprve za všechno dobré, co jste pro mne udělali, upřímně poděkovat. Od dětství jsem neprožila tolik krásných a poklidných chvil jako tady u vás. Musím se pomalu chystat na cestu, abych byla hotova, než pro mne páni přijedou.“
Měšťané byli dojati, protože si Přemyslovnu oblíbili. Královská panna s nimi často hovořila o jejich městě. Zajímala se o obchod i řemesla a nic její pozornosti neušlo. Skoro litovali, že není mužem, jistě by v Českém království zavedla lepší pořádek.
„Bude nám smutno po Tvé Milosti!“ řekl purkmistr dojatě a políbil lem jejího roucha.
Panna Eliška byla také rozechvělá dojetím. Navzdory své královské krvi se s pány měšťany loučila obyčejným stiskem ruky a slibovala, že na ně v budoucnu nezapomene.
Když druhého dne z Nymburka odjížděla, na rynku byla hlava na hlavě a provolávání slávy budoucí české královně nebralo konce. Eliška Přemyslovna ještě jednou se rozloučila s měšťany, pak se dala vysadit na svého koně a průvod se hnul kupředu. Byla to nádhera, když s rytíři po boku se ubírala k městské bráně. Před ní jeli praporečníci, pištci a trubači a za nimi páni a mladí zbrojnoši. Nymburští vypravili s kněžnou několik vozů potažených suknem v královských barvách, kde byly naloženy její truhlice, šactvo, nádobí, peřiny, polštáře i něco eněz. Přemyslovna však jela v obavách, že ten šťastný měsíc, co prožila v Nymburku, je nenávratně za ní, a obávala se dalších dnů. A čekal ji život jen plný starostí, ústrků a strádání.
V nedalekémm Labi utíkala voda rychleji než čas Nymburští měšťané počítali s královskou přízní i nadále a opravdu se jim dostalo od nového krále Jana Lucemburského otvrzení jejich privilegií i povolení používat městského znaku: byla na něm bílá hradební věž s cimbuřím a dvouocasý český lev v červeném poli na paměť toho, že chránili budoucí českou královnu Elišku ve zdech červeného města Nymburku.»
