“Znáte tu rovinatou krajinu kolem Labe, které se líně převaluje v mělkých meandrech mezi vlnícími se lány obilí kradoucími sluneční zlato, krajinu se zelenenými palouky při krajích borových lesů jak z pohádky o dobrých princeznách? Už jste někdy viděli, jak se celá scenérie promění v zimě? Holá tmavá hnědá země se jakoby krčí zimou mezi ostrůvky přemrzlého sněhu. Na stromy bez listí vzpínající svá ramena k nebi bez slunce se slétají havrani ke krátkému nočnímu odpočinku, borovice proplétají tiše své větvě, voda v řece zfialoví a otevřenými pláněmi se hvízdavě prohání vítr.” (Pohádky na všední den. V. Klontza-Jaklová, Nymburk 2005) To je Nymbursko, ale pokud jste u nás nikdy nebyli a nebo přehledná rovina není vaším šálkem čaje, pak si určitě s pousmáním vybavíte Bohumila Hrabala a jeho Postřižiny nebo Slavnosti sněženek. ...případně lahodné postřižinské pivo. V proudu času zde mnoho spisovatelů našlo inspiraci. Ale nejenom to, z Nymburka, z malebného kdysi královského města na Labi, řada literátů pochází, mnoho spisovatelů zde žilo a také v současnosti se literatura v Nymburce pěstuje s nadšením a vervou. Literárnímu Nymburku se intenzivně věnují žáci místních škol, bývá to jedna z obávaných maturitních otázek. Nymbursko nemohl obejít ani V. Kovařík ve svých v Literárních toulkách po Čechcách (Albatros 1977). Toto rozsáhlé téma si rozhodně zaslouží soustavné studium i prezentaci. Vždyť i dnes dosud neznámé skutečnosti vycházení najevo.
A proto přejeme příjemné nekonečné toulky literárním Nymburem i v nymburskou literaturou.

Tato stránka vznikla jako součást výuky literatury na stření odborné škole „Stravon“ v Nymburce pod vedením Mgr. Věry Jaklové. Autory většiny příspěvků jsou studenti této školy.

čtvrtek 26. dubna 2012

Okolo Nymburka...

Stejně jako o jiných městech, tak i o Nymburce zpívají lidové písničky, které také patří ke slovesné tradici tohoto starobylého města. Dvě z nich zaznamenal B. Tuzar ve své knize Truhlice pověstí a starých příběhů středního Polabí (Vega 2009).


Až se bude u Nymburka

Až se bude u Nymburka 
suchá lípa zelenat,
přijď se na mě,
má panenko, podívat.

Suchá lípa u Nymburka,
nebude mít list květ,
mládí naše uletělo,
nevrátí se nikdy zpět.

Než se žito zazelená,
než vymetá v poli klas,
na koníčku pěkném vraném,
budu z vojny zas. 


Okolo Nymburka

Okolo Nymburka roste praskavec
není nad nymburský holky na tanec
když na trávu jdou, pořád tancujou
okolo bodláka ptají se skotáka
jak jim sukně jdou.

Okolo Nymburka roste klokočí
není nad nymburský holky, když se zatočí
když na trávu jdou, pořád tancujou
okolo bodláka ptají se skotáka
jak jim sukně jdou. 



čtvrtek 19. dubna 2012

PŘÍBĚH Z ČERVENÉHO MĚSTA


Václav Hájek z Libočan  ve své Kronice české (1533 - 1539) uvádí příběh Elišky Přemyslovny, která se ukryla v Nymburce pronásledovaná Jindřichem Korutanským. Tento příběh vzhledem k tomu, že není potvrzen jiným historickým pramenem, je třeba řadit mezi pověsti. Hájkova kronika není spolehlivým pramenem. 
Pověst zařadila spisovatelka Helena Lisická do své sbírky vyprávění z českých měst Zrcadlo ztracených časů (1985):
«Bylo to za českého krále Václava I. nebo jeho syna Přemysla Otakara II.; oba povolávali do Čech cizí řemeslníky, kupce a horníky. Tehdy prý sem přijeli také Nizozemci, vystěhovalci až z Holandska, a požádali krále, aby jim dovolil společně se usadit na soutoku řeky Mrliny a Labe tam, kde bývalo prastaré tržiště u takzvaného Sviního brodu. Chtěli si tu založit město. Rovinatá labská krajina jim nejvíce připomínala jejich domovinu, kterou navždy opustili. Český král jim dal ke stavbě povolení, přitom nové město Nymburk v prvních letech milostivě osvobodil od všech daní i platů a zaopatřil nymburské měšťany četnými městskými  výsadami.
Nizozemci začali nové město stavět z pálených cihel, a ne ze dřeva a kamene, jak bývalo tehdy v Čechách zvykem. Využívali přitom královy přízně a vystavěli si zde nejen pěkné domy s širokými podloubími, ale také kostel a radnici. Král se zájmem sledoval jejich úsilí a ve městě se mu tak zalíbilo, že poručil nymburským měšťanům, aby Nymburk opevnili dvěma pásy hradeb a uzavřeli jej třemi branami. Byla to nákladná stavba a dlouho trvalo, než byl Nymburk obehnán vnější bílou hradbou z přitesaných kamenů opuky a vnitřní červenou hradbou z neomítnutých cihel. Nymburčané k tomu ještě zbudovali dva hluboké vodní příkopy naplněné labskou vodou a padesát čtverhranných věží, které byly od sebe vzdáleny na dostřel z kuše. Tak se Nymburk stal nedobytným „červeným městem“ a mnoho lidu sem přišlo, aby ho uvidělo. 
Nymburští měšťané dobře hospodařili a jejich kupci udržovali spojení se známými kupci v Německu i Holandsku. Na zdejším trhu bylo hodně všelijakého zboží a vyrovnal se pražskému. Češi zde rádi nakupovali cizí sukna, koření, holandské slanečky a jiné mořské ryby. Proto truhlice zdejších měšťanů oplývaly penězi.
Po vraždě posledního Přemyslovce, mladého krále Václava III., nastalo v Českém království nečekané bezvládí a boj o korunu. Kněžna Eliška Přemyslovna, sestra bývalého krále, se stala předmětem sporů, naděje i lásky, chvály a pomluv, strachu i nenávisti. Byla to pro ni zlá doba. Vévoda Jindřich Korutanský, který byl manželem její sestry Anny, se dostal na český trůn a Elišku chtěl provdat za rytíře z Bergova, když se mu předtím nepodařilo zbavi se jí jedem.
„Vidíš, jak na tebe myslím, sličná švagrová! Postaral jsem se ti o ženicha. Tuhle pan z Bergova, známý rytíř, bude ti jistě dobrým manželem,“ prohlásil jednou u oběda, když se panstvo usadilo kolem stolu.
Eliška prudce vstala, až převrátila židli, a celá zrudlá hněvem pravila: „děkuji pane švagře! Ale já si takového chudáka nevezmu. Já jsem královská dcera, která po svém bratru může vládnout Českému království. Jenom čekám, až se čeští páni dohodnou. A pamatuj si, že ti nemíním královskou korunu přenechat kvůli ženichovi, který si u tebe vysloužil rytířské ostruhy.“
Potom spěšně odešla do své komnaty, aniž se ohlédla. 
V královské síni bylo zprvu ticho. Když se pobledlý Jindřich vzpamatoval, zhurta se osopil na svou manželku. „Vidíš, paní Anno, jakého hada si hřejeme na hrudi? Ta nevděčnice nám pořád dělá těžkosti. Ale já se o ni už postarám. Než půjde k vdavkám, dám ji vsadit do vězení, aby tam její horká hlava trochu ochladla.“
Anna se dala do pláče. Dvorní dámy se snažily svou paní utišit a domlouvaly jí, aby pamatovala na své zdraví, a tím ještě více Jindřicha Korutanského nahněvaly, že vášnivě před panstvem obhajoval své rozhodnutí. 
Pan z Bergova se cítil pohaněn, ale sveřepě mlčel a žvýkal kus pečeně. Eliška nebyla natolik hezká, aby se všem mužům líbila. Byla příliš hrdá a panovačná, velice si zakládala na svém rodu a při každé příležitosti všem připomínala zásluhy přemyslovských králů o české království. 
Oběd na královském hradě pokračoval, ale málokomu vybraná jídla chutnala. Český pán Jan z Vartenberka se na čas vzdálil a venku přikázal svým lidem, aby hned sedlali koně. Potom zaklepal na dvěře u kněžniny komnaty.
„Kdo je? Dnes už nechci nikoho vidět!“ vykřikla Eliška.
„To jsem já, Vartenberk! Otevři, kněžno! Nesu ti zprávu!“
Potom slyšel, jak sundává závoru, a prudce otevřela. Stála před ním s rozpuštěnými vlasy, uplakaná, ale hlavu držela pyšně vzhůru.
„Pojď dál, pane z Vartenberka! Jsem tu sama, služky jsem vyhnala do čeledníku!“
Pán vešel dovnitř, napřed se ještě rozhlédl chodbou, jestli ho někdo nespatřil.
„Nač taková opatrnost? Snad se nebojíš toho přivandrovalce z Korutan?“ řekla vyzývavě, ale zvědavost její roztrpčení přece jen držela na uzdě. 
„Vzácná kněžno, rychle se přistroj do prostého šatu! Vévoda usiluje o tvou svobodu a chce tě vsadit do vězení. Musíš rychle odtud. Dal jsem už sedlat koně, pojedeš do Nymburka. Měšťané jsou věrní české koruně a mám mezi nimi mnoho dobrých přátel. Tam budeš v bezpečí.“
„To nemyslíš vážně,pane z Vartenberka! Snad nechceš, aby česká kněžna utíkala před cizincem z Pražského hradu?“ bránila se Eliška. Ale pán byl netrpělivý a nemínil ji dál přesvědčovat.
„Vyber si dvě spolehlivé služky a převleč se třeba za stařenu, ať tě nikdo z pánů ani sloužících nepozná. Počkám na nádvoří. Ale neváhej!Nevím, co se děje u hostiny,“ řekl varovně Vartenberk a spěšně odešel. 
Kněžna Eliška pochopila, že jí hrozí veliké nebezpečí. A brzy nato  v přestrojení s dvěma věrnými služebnicemi sešla na nádvoří, kde už Vartenberk netrpělivě čekal s několika pány na koních. Sotva dostali ženy do sedel, zamířili k hradní bráně. Nikdo jim zatím v cestě nebránil.
Pan z Vartenberka doprovodil kněžnu až pod Vyšehrad, kde se k jeho pánům připojil její příbuzný, nový probošt vyšehradský Jan Volek se svou družinou. Potom se pán rychle rozloučil a uháněl na svém koni zpátky na Pražský hrad. Kněžna Eliška s ozbrojeným průvodem jela koňmo k Nymburku, kam už předtím spěšný vartenberkův posel vyrazil se zprávou, co se v Praze událo.
Městská rada se hned sešla na nymburské radnici. Tam rokovala, co a jak udělat, jestli mají českou kněžnu proti vůli Korutance přijmout nebo ne.
„Nemusíme o tom dlouze hovořit, opatrní a moudří páni radní!“ pravil purkmistr. „Vždycky jsme byli věrnými měšťany českého krále a za to se nám dostalo všech privilegií. Jak mám zprávy, čeští páni se dříve nebo později spolu dohodnou a najdou si jiného krále, který bude hoden české koruny. A ten koho si zvolí, stane se pak manželem Elišky Přemyslovny. Když jí budeme nyní nápomocni, získáme si její přízeň a můžeme mít z toho jednou užitek!“
„Souhlasíme s tebou, purkmistře! Kdyby Korutanec k branám našeho města přitáhl s vojskem, ubráníme se mu.“
„Ubráníme se! Ubráníme se!“ volali ostatní páni horečně a začali se pak radit, kam panské koně ustájí.
Májový večer se snesl nad Nymburkem a brány červeného města na Labi se zavřely. Ale kolem brány vedoucí ku Praze se shromáždili páni z městské rady nymburské i jiní přední měšťané. Ve městě se už vědělo, že přijíždí vzácná návštěva.
Štukový reliéf zobrazující příjezd Elišky Přemyslovny
do Nymburka. Č.p. 252,
roh Palackého tř. a  Komenského ul. 
Průvod ozbrojených pánů s kněžnou dojel k městu až v pozdních nočních hodinách. Cestou se k nim připojili tři nymburští radní, kteří je měli provázet. Když pak dojeli k městské bráně, ta se před nimi hned otevřela a jezdci bez zastavení vjeli do města. Těžká vrata opatřená závorami a řetězy se hned zase zavřela a v okolních vsích, na zdejších tvrzích a hrádcích nikdo nevěděl, že budoucí česká královna se zde ukryla.
„Vítáme tě, urozená kněžno, v našem královském městě Nymburce! Založil ho blahé paměti tvůj praděd a tvůj otec ho také zahrnoval královskou přízní. Proto my dnes ti chceme vynahradit všecka příkoří, která tě v posledních letech pronásledují. Buď zdráva, naše paní Eliško!“
Purkmistrova řeč byla dlouhá. Královská panna se na něho mile usmívala, přestože byla velice unavena dlouhou jízdou na koni. Páni z jejího průvodu už také čekali, jak si v hospodě odpočinou.
„Děkuji vám za přivítání, milí páni měšťané! Věřím, že vaše slova jsou upřímná. Díky pánu z Vartenberka a těmto statečným pánům, co mne provázejí, uprchla jsem před Korutancem, který mne chtěl provdat za chudého německého rytíře. Ale to se nikdy nestane,“ prohlásila odhodlaně Přemyslovna. 
„Neboj se, kněno! My tě rádi pohostíme v našem městě, alespoň tak splatíme tvému královskému rodu náš starý dluh. V Nymburku zůstaneš, jak dlouho budeš chtít. Vybrali jsme pro tebe jeden z předních měšťanských domů, ve kterém si můžeš hospodařit po libosti,“ odpověděl purkmistr a spolu s ostatními měšťany doprovodila celá městská rada Elišku do nejvýstavnějšího domu na rynku a tam Přemyslovnu ubytovali.
Dům u Černého orla
S potěšením procházela kněžna Eliška nádherným domem, kde bylo plno truhlic, kožešin, koberců a vzácného nádobí. V ložnici už měla připravené lože, i služky tam na ni čekaly. Po dlouhé době usínala kněžna Eliška klidně a bez obav o svůj život. Zatím Korutanci v Praze hledali usilovně Přemyslovnu a vyvolávali šarvátky s českými pány, které podezřívali z jejího únosu.
Celý měsíc pobývala Eliška Přemyslovna v Nymburce a dařilo se jí tu znamenitě. Měšťané věděli, že je zručná v ženském vyšívání, a do jedné světnice přichystali tkaninu napjatou na dřevěném rámu. Na stůl pak vyložili hedvábí nejrůznějších barev, zlaté i stříbrné nitě, perly a drahé kameny, aby měla k vyšívání vše po ruce. Kněžná neodolala takové příležitosti a hned druhý den se pustila do díla. Potom přicházely i různé návštěvy. Měšťanské dívky a paní se tu scházely a vyšívaly s kněžnou nádherné svatební roucho. Nymburští hostitelé ji zahrnovali nejrůznějšími dary. Stejně si s sebou z Prahy nic nepřivezla, jenom prostý ten prostý šat, co měla toho dne na sobě. A oni ji zde oblékli do nových šatů a závojů, i plášť a kožich královské panně pořídili a nového koně s červenými čabrakami jí koupili.
„Jak vám to všechno splatím, páni měšťané?“ ptala se Eliška Přemyslovna, když ji přišli páni z městské rady zase navštívit. „Vždyť vám nemohu dát nic jiného než slib, že na tu vaši péči nikdy nezapomenu.“
„Vzácná kněžno, přijali jsme tě mezi sebe s láskou a úctou,“ řekl purkmistr. „Všichni doufáme, že se čeští páni brzy dohodnou a najdou nám dobrého krále a moudrého vladaře a tobě urozeného pana manžela. Naše město je bohaté. Ale k tomu, aby nadále vzkvétalo, potřebujeme mír v české zemi.“
Zatímco v Nymburce vyšívala Eliška Přemyslovna svatební roucho, česká strana pánů se postavila proti Jindřichu Korutanskému. Ten se zavřel na Pražském hradě a doufal, že se pomocí cizího vojska v Čechách udrží. 
Když posel přijel do Nymburka, aby kněžně pověděl, co se událo, královská panna jej přijala o samotě a na všechno se důkladně vyptávala, na švagra, na sestru Annu i na Vartenberka, kterého si velice vážila. Potom poslala pro pány z městské rady, aby k ní hned přišli. Dostavili se okamžitě do jejího domu a netrpělivě čekali , co jim kněžna poví. V Nymburce se neutajilo, že dojel z Prahy rychlý posel. 
„Páni měšťané, za týden bude v Praze zemský sněm, který svolali čeští páni. Pojedu na něj! Chtěla bych vám ale nejprve za všechno dobré, co jste pro mne udělali, upřímně poděkovat. Od dětství jsem neprožila tolik krásných a poklidných chvil jako tady u vás. Musím se pomalu chystat na cestu, abych byla hotova, než pro mne páni přijedou.“
Měšťané byli dojati, protože si Přemyslovnu oblíbili. Královská panna s nimi často hovořila o jejich městě. Zajímala se o obchod i řemesla a nic její pozornosti neušlo. Skoro litovali, že není mužem, jistě by v Českém království zavedla lepší pořádek.
„Bude nám smutno po Tvé Milosti!“ řekl purkmistr dojatě a políbil lem jejího roucha.
Panna Eliška byla také rozechvělá dojetím. Navzdory své královské krvi se s pány měšťany loučila obyčejným stiskem ruky a slibovala, že na ně v budoucnu nezapomene.
Když druhého dne z Nymburka odjížděla, na rynku byla hlava na hlavě a provolávání slávy budoucí české královně nebralo konce. Eliška Přemyslovna ještě jednou se rozloučila s měšťany, pak se dala vysadit na svého koně a průvod se hnul kupředu. Byla to nádhera, když s rytíři po boku se ubírala k městské bráně. Před ní jeli praporečníci, pištci a trubači a za nimi páni  a mladí zbrojnoši. Nymburští vypravili s kněžnou několik vozů potažených suknem v královských barvách, kde byly naloženy její truhlice, šactvo, nádobí, peřiny, polštáře i něco eněz. Přemyslovna však jela v obavách, že ten šťastný měsíc, co prožila v Nymburku, je nenávratně za ní, a obávala se dalších dnů. A čekal ji život jen plný starostí, ústrků a strádání.
V nedalekémm Labi utíkala voda rychleji než čas Nymburští měšťané počítali s královskou přízní i nadále a opravdu se jim dostalo od nového krále Jana Lucemburského otvrzení jejich privilegií i povolení používat městského znaku: byla na něm bílá hradební věž s cimbuřím a dvouocasý český lev v červeném poli na paměť toho, že chránili budoucí českou královnu Elišku ve zdech červeného města Nymburku.»

středa 18. dubna 2012

POVĚSTI O NYMBURCE


Ne vždy uměli všichni lidé číst, ne vždy mohli sáhnout do knihovny, aby uspokojili svoji zvědavost a dostali odpovědi na otázky, které se příliš nelišily od těch, které si klademe i my dnes. Co tu bylo před námi ? Odkud jsme přišli ? Proč svět v (malém i velkém) vypadá tak jak vypadá? Proto si lidé odjakživa vyprávěli báje a pověsti, ve kterých ukrývali historické, filosofické a kosmologické informace. Tato podobenství mohla přežívat několik tisícovek let.*) Tento proces neobešel ani Nymburk. A jak by ne! Vždyť na opukovém platu uprostřed labského alluvia, na místě v bezprostřední blízkosti brodu Labe se sídlilo od pozdní doby kamenné (neolitu a eneolitu). Královské město Nymburk založené v 2. pol. 13.stol. patřil mezi nejvýznamnější královská města.
Nymburské pověsti byly nejednou zpracovány literárně (Řehounek 2001, Lisická 1985) nebo odborně (Tuzar 2009). Vetšina pověstí se vztahuje k založení města jako např. pověsti zapsané již v Hájkově kronice a nebo k historickým událostem vrcholného a pozdního středověku. Ale oblíbené jsou i pověsti z dob formování českého stát (Pověst o názvu vsi Drahelice) i starší  (O Libuši a Buštěhradu). Další skupinou pověstí jsou příběhy vztahující se k architektonickým a geografickým zvlášnostem (Katakomby v Nymburce, Pověst o suché lípě)

Tento proces se nezastavil ani s nástupem moderního, plně literizovaného světa. Pověsti se vyprávěly a vyprávějí, vznikaly a vznikají dál např. různé příběhy o významných rodácích: O vrbě Dr. Brzoráda, O paní Krásenské, O vlasech paní Hrabalové, Jak Bohumil Hrabal besedoval v nymburském gymnáziu, Jak místnímu muzeu věnoval kolo. 

Pověsti o Nymburce, pověsti, které se dodnes vě městě a okolí vyprávějí si můžete přečíst: http://nymburkaliteratura.blogspot.com/2012/04/povesti-o-nymburce-z-tuzarovy-truhlice.html



Bibliografie:
Lisická, H. 1985: Zrdcadlo starých časů.
Řehounek, J. 2001: Pověsti z Kaplanky aneb Co si nymburští skřítci Nárožníci povídali.
Tuzar, B. 2009: Truhlice pověstí a starých příběhů středního Polabí.


*) Nejstarší dochovaný a přesně datovaný mýtus popisuje výbuch sopky před 9 tisíci lety a vyprávěli si jej severoindičtí indiáni kmene Klamath. Podobného stáří jsou i některé mýty zaznamenané ve Starém zákoně.


Text: Mgr. Věra Jaklová a studenti SŠ Stravon
Foto: archiv VKJ

POVĚSTI O NYMBURCE (z Tuzarovy Truhlice)



Uvedené posvěsti jsou citovány  z tohoto svazku

HÁJKOVA POVĚST O ZALOŽENÍ MĚSTA NYMBURK

Léta 779. Vícemil, syn někdy Mnohoslavouv z Oskořínu, byl člověk v tom kraji vzácný a mnohú maje čeleď. Ten sám osobně s některými služebníky častokrát vycházeje, místa příhodného ku stavění města za dlouhý čas hledal, až jednoho dne přišel na jedno přívrší nedaleko Labe řeky, kdež veliká lauže v lese a v té mnoho divokých sviní se kálelo. To místo pilně opatřiv, tu hned při té lauži kázal mnoho dříví posekati a široků obrubu dosti vysokú jako město udělati a mnoho domuov mnoho dřevěných nadělati a lidmi je hned osazoval. Vícemílov město aby to (aby) jmenováno bylo, rozkázal. Ale obyvatelé ti, kteříž tu zůstali, vidúce, ty svině divoké častokrát se v tom kališti chtíce se tu brodili navracovaly, Sviní Brod to město jmenovali. Potom pak po dlúhém času byli se toho města Němci (je oblíbivše) zmocnili a Nymburg jemu jméno dali. 
Hájkovu kroniku pokládáme dnes již za nedůvěryhodný pramen informací.
V některých písemných pramenech Nymburku se též říká ''město červené'' podle hradeb z červených cihel.

STARÁ NYMBURSKÁ RYBÁRNA

Stará nymburská rybárna, drobná chaloupka, dosud stojí na břehu bývalého starého labského ramene pod hradbami. Roku 1737 prodala nymburská obec pusté místo za městskou fortnou na levé straně, nalézající se hned vedle staré vinice a zahrady děkanství, Jiříku Bolenovi. Ten tam postavil malý domek-rybárnu. Po rodině rybářů Bolenů prý dostala jméno ušlechtilá a překrásná ryba bolen, která se vyskytovala v labských vodách ve velké hojnosti.

NA SPRAVEDLNOSTI
Na Zálabí je místo, kde v dobách, kdy mělo královské město Nymburk právo souditi hrdelní zločiny, byla vykonávaná spravedlnost-popravy. Toto místo slulo a sluje dosud Na Spravedlnosti. Je to vyvýšenina nad Bělidly, proti bývalému ostrovu komárenskému, zvanému Pták. Ono místo vzbuzovalo u nymburských obyvatel respekt, neb se k němu pojilo mnoho pověstí a bajek a za nocí se tam nikdo zbytečně netoulal.

POVĚST O SUCHÉ LÍPĚ
V městském hradebním příkopě odedávna rostla mohutná lípa. Věkem však uschla a torzo stromu stálo dál dlouho v příkopě. Mezi lidem se tradovalo, že až se mohutná suchá lípa znovu zazelená, všichni cizinci a nepřítelé země hromadně odtáhnou z Čech.

O KATOVI HENZLINOVI
Mezi lidem se udržela pověst, že na parkáně, kde dosud stojí prastará budova katovny, plouží se za temných nocí postava v bílých přiléhavých nohavicích a černé haleně. Hlavu má zarytu rudou kápí s otvory pro uhrančivé oči, na nohou má obuty starodávné boty-škorně s dlouhými špicemi. Na rameně nosí starý, dlouhý, rzí pokrytý meč. Je to prý duch ukrutného městského kata Henzlina, který zloděje, mordýře, ale i lapky krutě trápil ve starobylé věži Hřici a pak na městském popravišti za městem podle práva popravoval. Bohužel však i poctivé sedláky, kupce i kramáře, kteří do města na trh přijeli, lákal do mučírny ve věži Hořici a tam je mordoval a olupoval o peníze, ba i o šaty. Za takové zlé skutky byl černým andělem sražen z nebe a jeho duch bude na věky blouditi po parkáně a hradebním příkopu.


LES BABÍN
Vojsko Jana Žižky z Trocnova obléhalo roku 1425 dobře opevněné město Nymburk. Všechny lsti a bojová umění selhávaly a husité nemohli město dobýt. Stará baba, která bydlela před městskými hradbami v nuzné chalupě, nabídla však hejtmanovi husitských vojsk pomoc. Za velkou odměnu ve stříbře prý ukáže vojákům cestu v hradbách. Husity pak zavedla stokou ve hradebním příkopě do města. Po jeho dobytí se ihned baba hlásila o slíbenou odměnu. Žižka však dal proradné babě nalíti do krku roztavené stříbro a dal pak její bezduché tělo vystřeliti prakem za městské hradby. Baba dopadla až do nedalekého lesa za městem, který s eprý od té doby nazývá Babínem.


SMRT BOČKA Z KUNŠTÁTU
Hynek Boček z Kunštátu, pán na Poděbradech, bojoval ještě v bitvě u Ústí nad Labem na straně táboritů. Avšak, jak to bývá, pro nějakou nesrovnalost se s nimi záhy ve zlém rozešel. Husitská vojska chtěla za to Hynka potrestat a dobýt jeho přepevný hrad na Poděbradech. Přes všechny vojenské zkušenosti a bojovou techniku ani po třech nedělích obléhání husitská vojska poděbradského hradu nedobyla. Pan Boček chtěl své nymburské sousedy potrestat za to, že jsou stále ve spojenectví s tábority. Nymburk však byl dobře opevněné město, s dvojitou hradbou a branami, které dobře chránili vztupy do města. Musel se tedy uchýlit ke lsti. Nechal svůj zbrojný oddíl v záloze nedaleko městských hradeb a sám jen se svým písařem vjel na koních do dosud otevřené Bobnické brány. Měl za to, že nebude pro něho žádnou překážkou pobít její obránce. Právě v tu dobu nabírala chasa ze sladovny vodu z přilehlého hradebního příkopu. Muži si všimli ozbrojených jezdců, kteří právě vjeli do brány, ale i houfu dalších ozbrojenců čekajících v dáli. Spolu s brannými okamžitě spustili mohutnou železnou mříž v bráně a nebojácného pana Bočka zajali a ubili ho téměř k smrti. Svou udatnou duši urozený pán vypustil zanedlouho na svém rodném hradě v Poděbradech.

 Stalo se to prý 16. října 1426. Tuto tragickou událost připomínal dlouho v bobnické bráně do kamene vytesaný kříž. Po zbourání brány v roce 1884 se kámen s křížem dlouho povaloval na městském dvoře, odkud ho někdo později vzal a použil na stavbu mostku pro vjezd na pole (snad prý na hořátevské silnici)

PŘELUD V RADNIČNÍ SÍNI
Ve starobylé radniční síni, v renesanční budově na náměstí se podle pověsti zjevoval záhadný a tajemný přelud. Ve vysokém výklenku na bílé omítce se objevoval tmavými barvami namalovaný portrét muže. Byla to prý podobizna nespravedlivě odsouzeného Petra Smila z Vrabova, který kdysi zastupoval funkci městského písaře. Petr byl písařem poctivým a vždy mu šlo o blaho města. Nestrpěl různé machinace a podvody, kterých se dopouštěli městští radní. Pravdivý zápis v městských knihách mu byl nade vše-odmítal zapisovat to, k čemu obec nesvolila. Královský podkomoří se dozvěděl o nepravostech, které se děly na staré nymburské radnici a chystal se přijet do města na kontrolu. Písař Petr na nátlak radních měl v knihách některé nepořádky opravit tak, aby kontrola na nic nepřišla. V pondělí Velikonoční, ačkoliv nikdy v tento den městská rada nezasedala, byla tentokráte svolána. Městský písař se musel rovněž dostavit. Páni byli zneklidněni, neboť jen poctivý písař Petr mohl panu podkořímu podat pravdivé údaje svědectví. Městští radní falešně obvinili Petra, že on je ten, co krade obecní peníze, zatím co písař argumentoval, že mnoho obecních peněz prohýřili konšelé při pitkách v radním mázhausu. Petr stále se urputně bránil křivému nařčení, a proto ho radníihnedzbavili písařské funkce, knihy zabavili a usvědčující listiny zničili. Petra pak zavřeli do věže. V noci byl písař Petr radními odsouzen k smrti, neboť jen tak mohl být odstraněn nepohodlný svědek. Ještě oné temné noci byl v železech nešťastný Petr vyveden z radnice přes rynek a Pražskou branou na městský parkán. Tam byl uprostřed hluboké noci městským katem sťat.


SMRT RYCHTÁŘOVA
V domě Václava Hlavy z Kyršfeldu bydlil rychtář, který odsoudil k trestu smrti nevinného muže jménem Kohout. Před popravou za městem na městském popravišti zvolal odsouzený: ,, do roka a do dne se shledáme !´´ Po roce pořádal rychtář ve svém domě honosnou hostinu. Kuchař přinesl na stůl dozlatova upečeného kohouta, kohout na míse náhle obživl, hlasitě zakokrhal a tu rychtář klesl za stolem mrtev k zemi.

ROHOVLÁDŮV KŘÍŽ
Roku 1428 táborité spolu se svým vůdcem Janem Hvězdou z Vícemílic obsadili město Nymburk. Při tom zajali místního faráře Jiřího Rohovlada i jeho kaplana. Oba totiž dosud schvalovali zavrhované svátosti. Spoutané kněze husité zabednili do vysmolených dřevěných sudů a odvezli je do míst za městskou bránu, odkud vedla cesta do Prahy.Tam již byla připravena hranice suchého dříví, na kterou husité navalili sudy s oběma nešťastníky na hranici a potom ji zapálili. Na místě popravy obou kněží se v pozdějších dobách v noci často ukazovala světla a byly po dlouhou dobu slyšet lahodné písně zpívané anděly. V místě popravčí hranice pak prý dlouho nerostla tráva a dobytek, který procházel kolem, na kolena padal. Městská brána stojící nedaleko popravního místa, byla prý pak na památku umučeného kněze Jiřího Rohovláda zvána Svatojirskou.(Byla zbořena roku 1885). v místě ohnivé hranice byl postaven litinový kříž.
 
Dům u Černého orla 
ELIŠKA PŘEMYSLOVNA V NYMBURCE
Starý historický pramen uvádí (Pulkavova kronika a místní tradice), že po zprávách dne 28.května 1310 mělo Elišce od krále hrozit nebezpečí, proto uprchla se svými nejvěrnějšími služebníky a příbuznými do královského města Nymburka. Starý rybář ji v noci převezl i s jejími oddanými na druhou stranu Labe do staré rybárny. Tam vešla nejdříve v přestrojení za starou ženu. z rybářova příbytku pak byla uvedena do města slavnostně v hojném průvodu místních hodnostářů. Purkmistr a konšelé Elišce vřele nabídli pohostinství a útulek v městě. Královna byla prý ubytována až do 29.června 1310 na rynku v měšťanském domě č. p. 42 (zvaného též u Černého orla)

Výběr a přepis pověstí (z knihy Tuzar, B. 2009: Truhlice pověstí a starých příběhů Středního Polabí) studenti SŠ Stravon.
Foto: archiv VKJ.